THEY_I - Veronika Drahotová & Nikola Samotánová

THEY_I

18. 8. - 4. 9. 2011 | Út - Ne 15.00 - 19.00

Trafo galerie, Kurta Konráda 1, Praha 9 (www.trafacka.net)

Vystavující: Veronika Drahotová, Nikola Samotánová

MgA. Nikola Semotánová

Absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Ve svých konceptuálních projektech využívá designerskou přesnost a smysl pro detail. Způsob, kterým svá díla prezentuje je často zároveň i nositelem jejího sdělení. Vystavovala v Čechách, Anglii, Itálii, Německu, Austrálii atd.
www.nikola-semotanova.net

MgA. Veronika Drahotová

Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze, obor „Vizuální komunikace“. Její umělecké projektya realizace využívají širokou škálu výrazových prostředků jako je malba, fotografie, instalace/objekty a videoart. V posledních letech se věnuje i práci kurátorské. Dva roky vedla galerii Home. Jedním z jejích projektů bylo nasvícení Pražského hradu v barvách duhy. Vystavovala v Čechách, Francii, USA, Srbsku, Japonsku atd.
www.veronikadrahotova.com

Umělecká dráha Veroniky Drahotové směřuje od objektů přes intermediální instalace a fotografie k malbě. V posledních několika letech její malba prochází pozoruhodnou proměnou. Prvotní pop-artové a ironizující motivy se schematizují, zabstraktňují a zjemňují, začínají se podřizovat autentickým pravidlům výtvarného postupu. V malbě zůstává patrná linie motivů-symbolů, výrazů a forem, které jsou v jejím díle přítomné od samotných počátků. Planoucí srdce, růženec, řetěz, kříž, zvířecí lebka s rohy (memento mori?) etc. Tyto symboly prochází napříč spektrem různých výrazových forem a vytváří „ikonografický jazyk”, jak jej označuje autorka. Malba je radikalizací předchozích výrazů, dochází v ní k transformaci tradičních strategií, rozvíjí se vlastní pravidla malby, vynořuje se základní systém, formují pravidla porozumění. Drahotová přistupuje k malbě filozoficky a svádí boj o vlastní výraz. V malbě Veroniky Drahotové dochází k popření tradiční vizuální hloubky obrazu, které v knize Před Obrazem zkoumá francouzský teoretik umění Didi-Huberman. Příkladem popření hloubky je zacákaná (dripped) stěna Madony Stínů od Fra Angelika v chodbě kláštera San Marco, plátna Jacksona Pollocka a „plazmické obrazy“ Barnetta Newmana. Malbám Veroniky Drahotové vizuálně dominují plochy a jejich lomy. Její obrazy pracují s proměnlivými vzdálenostmi, s tušenou hloubkou místa. Substance výrazu je zde unikátní. Hloubka je na některých místech vržena dopředu, jinde nastává propad. Pohled se nečekaně zarazí o neprostupnou či zvrásněnou plochu. Plátna vyvolávají efekt závratě (vertigo).

Závrať však nespočívá jen v samotném výrazu, ale také v substanci obsahu. Deleuze s Guattarim v malířství nacházejí abstraktní stroj ztvářňování. Jeho krajními póly je černá díra a bílá zeď. Malby vycházejí z černé díry subjektivity a promítají se na bílou zeď. Subjekt se objektivuje. Já se umísťuje mezi druhé. Oni a já z vlastního pohledu. Je to odvážný pohled na sebe sama. Unknown known - Známá neznámá: černá díra studny, černá díra oka, oko-studna, pohled do vlastního oka. Uzavírání smyslů k objevování vnějšku vědomí, podvědomé filtrování reality. Nevíme o tom, ale děláme to: oddáváme se tajemství zamčeného pokoje. Kamenné desky, plochy, kontrapunkty v abstraktním stroji: „I když se malířství stane abstraktním, jen znovu nalézá černou díru a bílou zeď, skvělou kompozici plátna a černé trhliny. Roztržení, ale také protržení plátna osou úniku, bodem úniku, diagonálou, řeznou ranou, trhlinou nebo dírou: už je tu stroj, který funguje vždy tak, že vyrábí tváře a krajiny, i ty nejabstraktnější.“ (Deleuze – Guattari). Bílá zeď a černá díra plodí tvář a krajinu: „Abstraktní stroj nepůsobí pouze jen ve tvářích, které vyrábí, ale v různém stupni též i v částech těla, oblečení, v předmětech, které ztvárňuje podle řádu důvodů…“ (ibid.). Ruka, peříčko, lampa a růženec, stín na bílé zdi, anaklastické lomy, černé skvrny. Amor fati – inspirace Nietzschem - schopnost vidět v nutnosti věcí krásu: linie, vlákna, řetězce, oblaka, stíny, stvoly, ostny, tělo. Dále již nevést válku proti ošklivosti, odvrácený pohled budiž jedinou negací: nevidím zlo, nemluvím zlo, neslyším zlo…to je substance radikální malby Veroniky Drahotové.

Vedle Veroniky Drahotové utvářejí v celku jednotlivé práce Nikoly Semotánové díla rozlišitelné segmenty. Autorka využívá intuicí, které se dávají její zkušenosti, a ty pak transponuje do odpovídajícího výrazu. Segmenty jsou propojeny individuálním rukopisem autorky a jejími objektovými preferencemi (propojující úlohu hraje například šperk). Každý segment prezentovaný na výstavě They_I zpracovává určitý myšlenkový blok, jemuž odpovídá zvolená technika a materiálové uspořádání.

1. PH Brutal

Stylizovaný dokument, běžná forma novin, jejichž prostřednictvím jsme každodenně zpravováni o vyvražďování lidí ze vzdálených oblastí světa, proměňuje autorka v monument. Jako příjemci zpráv o násilí proti lidskosti můžeme pociťovat afekty bezmoci a vzteku. Zanechávají v nás pachuť, ochromují naši životní energii. Co máme dělat? Jak se očistit od mediálně šířených válek v přímém přenosu (Baudrillard), které se stávají válkami v nás samých? Možná jsme svědky „smrti člověka“ a jeho dějinného konce: „lidské se stává deficitním“. Od humanity jsme dospěli k vědomí post-humánní brutality. A právě v tomto momentu pro nás autorka vynalezla očistný rituál. Provádí magické gesto katarze – přesun afektů-démonů do neživých předmětů-talismanů, které slouží jako jejich schránka. Tato gesta mají svou přesnou hodnotu přechodového rituálu. Talismany tvoří rodiny, stejně jako skutečné rituální předměty přírodních národů (viz Malinowski, Lévi-Strauss). Oživení myšlení přírodních národů je způsob jak uniknout z šílenství masového vyhlazování a najít v džungli médií vitální „linii úniku“…

2. Bubles

Instalace rezonující s titulem výstavy Oni_Já. Lesknoucí se CD nosiče (ready-made objekty) ztělesňují bubliny-obaly jednotlivců, jejichž fotografie jsou umístěny v prázdném středu. Bubliny vytvářejí skupenství, filiace, konstelace či autonomie. V prvním plánu je to mapa přátelství, vizualizace „social networkingu“. Tím to však nekončí. Bubliny oproti profilům-maskám nastolují hru subjektů vypovídání a subjektů výpovědi, rozehrávají problém konstituce subjektu. Téma vztahu mezi mnou a druhými je zde evokováno v krystalicky čisté podobě. Ideální představa nás samých, naše imago, je bublinou, v níž se uzavíráme. Druzí jsou naším zrcadlem, skrze druhé si vytváříme představu o sobě sama. Se „jménem otce“ pak přichází velký Druhý, pán-signifikant a násilně nám přiděluje naše místo v symbolickém řádu. Žijeme v rozštěpu mezi svým ideálním obrazem, druhými a symbolickým řádem…

3. Cikády

Instalace světelných objektů nazvaná „Cikády“ je inspirována pozorováním zářivek v kupé vlaku. Zářivky díky defektu ožily podivným rytmem světélkování a pištivým zvukem se proměňily v hmyz. Zvuk a světlo si vyměňují svá místa. V procesu stávání se zvířetem se propojují s molekulou cikády. Frekvence kartáčků jejích končetin přibližuje zvíře strojovosti. Samovolné impulzivní kmitající světelné výboje přibližují zářivky říši zvířat. Zářivka se ocitá v prolínání světů, hybridní energizující zóně mezi zvířetem a nerostem. Život v neživém zlověstně přibližuje živé k linii smrti. Nelidští, jakožto „ti druzí“ dávají vystoupit životu v jeho křehkosti.

4. Příležitostní čtenáři

Objekty jsou siluetami kuřáků sestavených z varování o závadnosti kouření v různých evropských jazycích. Instalace rozehrává ambivalenci těchto popisek a opatření. Každé zapálení cigarety je ignorováním varování, na které kuřákům i nekuřákům příležitostně padne zrak. Jaký smysl má varování na krabičce cigaret? Jaký je vztah mezi jazykem a jednáním? Spolu s J. L. Austinem můžeme říci, že nápis „kouření škodí zdraví“ nepůsobí na změnu jednání kuřáka. Je to spíše konstativ než performativ, ilokuční a nikoli perlokuční řečový akt. Kouření pak probíhá ve figuře „já vím, ale přesto…“. Nápis „kouření škodí zdraví“ po nekuřácích nepožaduje změnu jednání, pouze změnu postoje. Má tedy sílu performativu, avšak performativu posilující válku nekuřáků a kuřáků. Zdraví, svoboda, tolerance a solidarita se v tomto ohledu stávají tématy sociálního zápasu v zemích Evropy a v USA. Sociální konstrukce tohoto problému v jiných zemích zcela chybí. A nakonec: nemá imperativ zákazu přesně opačný účinek? Jak ukázal Jacques Lacan, lidská touha směřuje nezbytně k tomu, co je zapověděno.

5. Jako od Matela

Ať už o tom přemýšlíme nebo ne, to jak se oblékáme, předměty a lidé, kterými se obklopujeme, tvoří naši vizuální stopu. Stáváme se svým prostředím, naše prostředí se stává námi. Volbou a proměnou materiálního uspořádání tvoříme své teritorium. Míra chaosu, nepořádku či manická potřeba dokonalého souladu předmětů, textur a vzorů vyznačuje náš vizuální topos. Barevné kombinace evokují osoby. Objekty parafrázují příliš dokonalou homogenitu postavy, účesu, střihu, barev oděvu a doplňků panenek Kena a Barbie. Autorka experimentálně proměňuje přátele výtvarníky v panenky a sleduje soulad nebo konfrontaci vizuální značky díla a osobního vzhledu.

6. Lost and Found

Série fotografií pracuje s drobnými osobními předměty (šperky a ozdoby) autorky, které byly deteritorializovány z jejího domova a reteritorializují se na nerůznějších místech. Jejich zmizení je následováno znovuobjevením. Tranzice je také jejich translací, překladem z kontextu osobního vlastnictví do nového plánu migrujícího artefaktu finálně se reteritorializujícího na fotografické reprezentaci. Tento pohyb otevírá cestu k uvědomění, že předměty mají svou vlastní biografii – nezávislou trajektorii.

THEY_I - Trafo Gallery, Praha (19.9.2011) | foto © Đuke