Michal Škapa: Malování u zdi nejde zkrotit

Ulice českých a světových metropolí pětatřicetiletý výtvarník, rodák z Prahy, prosvěcuje svou tvorbou už dvacet let. Dnes jeho práce není jen na zdech, silničních pilířích, na vagonech vlaků, ale také v respektovaných galeriích, například v kutnohorském GASKu nebo v pražském prostoru The Chemistry. Před časem maloval i na školní zeď; k překvapení mnohých, kteří graffiti zatracují, Michala pozvali ředitelé škol. „Myslím, že i ředitelé škol pracují s myšlenkou: Jde to i jinak,“ říká výtvarník v rozhovoru pro Galerii NE - Galerie osobností, které se nebály jít proti proudu.

Souhlasíš s mým pohledem, vnímáním města, graffiti? Proč ses k tomu rozhodl připojit? A teď nemyslím, že tě fascinovala fotka graffiti na metru v New Yorku, která vyšla v Reflexu, jak už jsi několikrát uvedl. Rozviň, prosím tě, vzpomínku.

Tu mám vypálenou do mozku doteď. Kolem patnácti let jsem taky jel párkrát stopem do Amsterdamu. Odtamtud se šířila graffiti vlna po Evropě a bylo to nejčistší pokračování stylu, který vznikl v Americe. Nafotil jsem si tam pár věcí a ty fotky byly pro mě svátost. Prohlížel jsem si je snad každej den. Tohle všechno se nějak spojilo a začali jsme dělat první tagy (podpisy lidí, kteří malují graffit na zdech – pozn. aut.) a pak následovaly i promyšlenější věci.

Co pro tebe graffiti znamená?

Graffiti jsem se začal věnovat někdy kolem roku 92/93. Je to už v mým mozku úplně přepnuté – kde by se dalo něco namalovat, kterému místu by slušel jaký nápis? Kde se co nového objevilo? Skrze tuhle optiku se dívám na město už dvacet let, tudíž ani v hlavě často neřeším otázku legality a ilegality. Vidím tam vztah živelnýho vyjádření, písma, značek a architektury, ulic a měst a lidí v něm.

Patříš ke generaci writerů, jak si říkají výtvarníci, kteří malují graffiti, která zakládala českou scénu. Jakou cestu ušla?

Pamatuju si, že na začátku 90. let jsem trávil hodiny jen tím, že jsem projížděl město tramvají a metrem a sledoval jsem, kde se něco nového objevilo. Jak byla někde nová čárka, tak se o tom hned začalo v partě mluvit a řešili jsme to. V tý době jsme to hodně prožívali a jezdili se na ty věci koukat naživo, bylo to téměř hmatatelný. Komunita lidí, která malovala, držela při sobě a rostla, přidávaly se k tomu další věci, který krystalizovaly, jako breakdance (pouliční tanec – pozn. aut.) a rapová scéna. Z tý doby znám široký spektrum lidí, které dnes tvoří část kulturní scény, ať už se jedná o výtvarníky, hudebníky, filmaře apod. Dneska je graffiti scéna daleko víc roztříštěná a čerpá inspiraci a energii z jiných zdrojů. Jsem rád, že jsem schopnej se té vlny ještě určitým způsobem účastnit a navazovat vztahy s dalšími generacemi writerů.

Proč je podle tebe street art důležitý pro lidi, kteří žijí ve velkoměstech?

Slovo street art je pro mě dost široký pojem a nerad ho používám. Dá se do něj schovat cokoliv od prostých lepičů samolepek přes šablonkáře, writery až po lidi, kteří dělají performance. Street art můžou být pak třeba akce Boudníka, Knížáka, Kovandy nebo Mlčocha, které jsou známé od 50. let. Já vidím svět graffiti, který většinou žádné umělecké ambice nemá, a pak svět dalších intervencí do veřejného prostoru v různých formách. Odborná veřejnost se pak musí domluvit, jestli se to či ono dá považovat za umění. Různé druhy subkultur, ze kterých pak kulturní a myšlenkový proud společnosti vychází, jsou hrozně důležitý, a proto by je mělo město a jeho obyvatelé chránit a podporovat. Kulturní úroveň ovlivňuje náladu a chování lidí.

Poznamenala tě v tomto směru legendární návštěva v New Yorku, kde jsi s kolegy výtvarníky Honzou Kalábem a Michalem Dvořákem v roce 2000 pomaloval metro, tedy kousek, o kterém sní každý český writer?

Když už jsem nastoupil tu cestu vizuálního vandala, tak jsem si tohle nemohl nesplnit, když se naskytla příležitost. Newyorské metro bylo startovní čárou a prvním dějištěm, kde graffiti začalo. Kniha Subway Art o pomalovaných soupravách metra a filmy, které vznikly ve stejné době (v 80. letech), rozjely vlnu po celém světě. Letos v Praze dokonce vystavovala svoje fotky Martha Cooper, jedna z tvůrců zmiňované knihy, takže kruh se uzavírá.

Myslíš, že může street art změnit ducha čtvrti nebo dokonce celého města, podepsat se na psychice lidí, jejich chování k ostatním, k prostředí, kde žijí?

Do některých čtvrtí se vyloženě hodí, do některých méně, záleží na mnoha okolnostech. Praha je celkově zaplavena vizuálním nepořádkem, který tvoří všudypřítomné, často velmi nevkusné reklamy, billboardy, plakáty, cedule nad obchody, vytvořené bez špetky citu a grafických zkušeností. To všechno ovlivňuje psychiku, styl, hrdost a vkus člověka. Nedej bože, když do tohoto bordelu někdo udělá čárku sprejem, většinová společnost by ho nejradši umlátila čepicemi! Příkladem, kde mi pouliční projevy naprosto sedly a podle mě naprosto souzněly s městem, byla Paříž – ulice, kde jsou galerie, se proplétala parky a různými zákoutími, kde byly jak podpisy, tak barevná větší písmena, DIY plakáty (nezávislá, autonomní tvorba – DIY – do it yourself – pozn. aut.) a vůbec všechno možné. Z nejvyššího patra galerie Centre Pompidou byl vidět piece na střeše. Šel v tom číst příběh, bylo vidět, že město svobodně dýchá.

Nejen v Praze už je několik legálních ploch, proč je pořád důležité malovat i na těch „ilegálních“?

Malování na zdi je organickou a živelnou záležitostí a je těžký ho zkrotit. Writeři tak vyjadřují vztah k městu a nerozdělují ulice na povolené a nepovolené. Jsou to grafomani, kteří chtějí mít popsané všechno. Jde i o to, kam co sedne, což nelze regulovat shora. Graffiti má spoustu forem a často si writer projde různými polohami. Dneska je město pod celkem přísným dohledem kamer a je těžký něco v ulici udělat. Pro mě platí, že když si člověk neprojde tohle radikální období, tak jeho písmo na zónách nikdy nedosáhne potřebného respektu.

Určitě ses často dostával do konfliktu se zákonem, utíkal před policií, někdy se to nepovedlo, ale stejně jsi pracoval dál, dal barvy do batohu a šel malovat do temných ulic. Jen kvůli adrenalinu to nejspíš nebylo. Co tě u graffiti drží i dnes, kdy je ti pětatřicet let?

Při malování u zdi se necítím svázán žádnýma konvencema. Můžu si malovat, co mě napadne, a nikdo mi do toho nemluví. Je to prostor, kde můžu experimentovat. Je to komunikace s místem, se světem venku. Stává se to i vzkazem dalším lidem ve hře. Nebo taky sdílenou zkušeností, když se člověk s někým domluví a jde se malovat společně. Navíc se dostanu na čerstvý vzduch.

Před časem jsi začal malovat po školních zdech. Ne jako pomstu za ředitelské důtky a příkoří na základní škole, ale protože si tě pozvali ředitelé škol, abys zlidštil školní zeď. Jak to vnímáš? Když jsi takovou nabídku dostal poprvé, nepřišlo ti to trochu absurdní?

Myslím, že i ředitelé škol pracují s myšlenkou: „Jde to i jinak.“ Chtějí svým studentům ukázat, že graffiti není jen tag na zdi, který je pro běžného občana nesrozumitelný. Může jít taky o komplexní malbu, která je nositelem nějakého příběhu. První věc tohoto druhu jsme dělali ve spolupráci s Prahou 10 na základce Gutovka, která navíc sousedí se skateparkem, hřištěm pro děti a relaxační zónou. V tomhle případě byl ředitel celkem otevřený a měl už s využitím graffiti na fasádě své školy zkušenosti. Já jsem namaloval na zeď příběh, jak Mistr Sprej (fiktivní postava, kterou Michal Škapa stvořil – pozn. aut.) šplhá za slávou, a když je nahoře, tak zjistí, že ho čeká pouze pád do propadliště dějin. Další spolupráce tohoto druhu se povedla v Chebu. Minulý rok jsem tam zpracoval na velkou zeď školy na Skalce malbu, které jsem pracovně říkal Evoluce. Jde o průřez zemí, o vrstvy, které reprezentují vývoj jedince, potažmo společnosti – hračky jsou bezstarostné dětství, školní potřeby zase dospívání, práce, technika a výroba symbolizují dospělý věk, ke kterému patří peníze, zbraně, ropa – předměty moci, další vrstva je apokalyptická – náhrobky oznamující smrtelnost, zánik. Celá malba je uzavřena povrchem planety, na kterém leží mrtvý kosmonaut a z jeho „batohu“ vylézá zelená rostlina – šance pro nový život, nový začátek. Jsem rád, že nám školy ve spolupráci s dalšími subjekty dávají prostor, a rozhodně to na ně patří. Jsou totiž plné vděčného obecenstva.

Zmínil jsi postavu Mr. Spreje, skrze kterou kritizuješ konzumní společnost a s tím spojený způsob života. Co tě motivovalo ke stvoření této postavičky a kde je jí teď konec?

Mistr Sprej na mě vykouknul poprvé ze skicáku, když jsem cestoval do Číny. Suploval pro mě lidskou figuru a dával jsem ho do různých komických souvislostí. Přišlo mi to tak blbý, až to bylo dobrý. Následně, když jsem připravoval svoji výstavu, tak mi přišel vhod i v dalších situacích, které se dotýkaly vážnějších témat. Teď se momentálně transformoval do prázdné plechovky od spreje, kterou rád používám jako základní stavební kámen pro svoje objekty. Základní nástroj se tak může transformovat do formy a dokonce i nositele významu díla.

V posledních letech se street art stále častěji objevuje v galeriích. Ty jsi jeden z nejhojněji zastoupených výtvarníků. Vnímáš, že to graffiti pomáhá u „laické“ veřejnosti, která stále tvoji disciplínu vnímá jako čmárání po památkách?

Já to beru tak, že jakmile vstoupí dílo do galerie, stává se uměním, a je mi jedno, do jaké škatulky patří – jestli je to street art nebo moderní umění. Jestli jsem čerpal z graffiti vlny, je už pak vedlejší a se světem graffiti scény to přímo nesouvisí. Veřejnost se bude na čmárání po památkách vždycky dívat s opovržením a celkem tomu rozumím. Jde spíš o to, aby to chápala v širších souvislostech a rozlišovala individuálnost živého projevu kolem sebe.

Když jsme u toho, myslíš, že se to někdy podaří zvrátit a lidé si při vyslovení slova graffiti představí kvalitní výtvarné dílo místo tagu nějakého toye (v hiphopovém slangu pejorativní označení děcka - pozn. aut.)?

Graffiti je slovo, který už dostalo celkem pejorativní nádech, a dost těžko se to z lidí dostane. Navíc je tam taková ta pachuť, že je to něco cizího, na co si místní jen hrajou. Něco, co přišlo z Ameriky jako hamburgery, country a coca-cola. Nevím, jestli mi jde o to, aby se to slovo nějak zlidštilo. Budu mnohem radši, když si lidi lokálně uvědomí, že to k jejich ulici tak trochu patří, najdou si v tom své významy a bude je to vytrhávat z letargie a třeba i k něčemu inspirovat.

Autor: Pavel Eichler / Foto: Ondřej Tylčer / www.galerie-ne.cz

Michal Škapa (* 16. 5. 1978)

výtvarník, grafik

• Známý také pod jmény 2ROCK, KEY, TRON.
• Vystudoval gymnázium, poté nastoupil na Pedagogickou fakultu UK obor výtvarná výchova. Tu po dvou letech opustil a přešel na VOŠG Hellichovu v Praze.
• Řadí se k výtvarníkům, kteří propojují graffiti s tradičními médii.
• Vedle volné tvorby se zabývá i grafickými úpravami, spolupracuje s nakladatelstvím Bigg Boss.
• Je autorem řady plakátů (Festival otrlého diváka, Names atd.).
• Vystavoval na Expu 2010 v Šanghaji, v pražských galeriích Mánes, DOX, Trafačka, The Chemistry, GASK v Kutné Hoře, v GAVU Cheb, v Pražském domě v Bruselu.
• Cestování po Brazílii ho inspirovalo k vytvoření vlastního fontu.
• Společně s hudebníkem Vladimirem 518 založil sítotiskovou tiskárnu Poster 44.